Problematika udidel patří v koňském světe k těm, o kterých se vedou nekonečné diskuze. Nikdo nezná přesný recept na to nejlepší udidlo, každému koni vyhovuje něco jiného a najít to správné je často otázkou dlouhého vybírání a zkoušení.
Při výběru uždění, ať už s udidlem, nebo bez, by měl být na prvním místě vždy kůň a jeho pohodlí. Uždění je komunikační nástroj, nikoliv donucovací prostředek.
Při výběru udidla je potřeba zohlednit nejen potřeby koně, ale také schopnosti jeho jezdce. Nezkušený jezdec musí pracovat s udidlem, se kterým nenapáchá moc škody, nezkušený kůň potřebuje udidlo, kterému bude věřit a nebude se bát kontaktu.
Když se řekne „stihlo“
Ať už jezdíte s udidlem nebo bez, název „stihlo“ je vám s největší pravděpodobností dobře známý. Jedná se o základní a nejrozšířenější typ udidla, kdy na kroužcích různé velikosti je volně se pohybující udítko (to je ta část, kterou má kůň v hubě).
Jenže – není stihlo, jako stihlo. Náš článek má za cíl představit vám ty nejběžnější i ty méně známe typy stihlových udidel a seznámit vás s jejich působením.
Na začátek se ale podíváme, jak to vlastně vypadá v koňské hubě.
Mezi řezáky a stoličkami (abychom byli přesní – mezi řezáky a třenovými zuby) je poměrně velký volný prostor, ve kterém leží udidlo. U hřebců a valachů, výjimečně i u klisen, jsou v tomto volném prostoru, poměrně blízko řezáků, ještě špičáky – na každé straně dva – jeden nahoře, jeden dole. Udidlo tady patří až za ně. Ne však příliš vysoko, aby se nedotýkalo třenových zubů.
Říká se, že při správné délce lícnice jsou dvě vrásky v koutku. Často jsou ale dvě vrásky už moc a stačí jen jedna. Je potřeba se podívat nebo sáhnout do huby, jestli je udidlo ve správné poloze.
Co se tedy týče prostoru „do šířky“, je v hubě místa dost. Problémem je prostor „do výšky“. Cítíte, jak se vám jazyk dotýká horního patra, když máte zavřená ústa? Koně to mají stejně. Nad jazykem téměř žádný prostor není, když dáme koni do huby udidlo, musí jazyk stáhnout dolů, do spodní čelisti, a udělat tak udidlu místo.
Zažitý názor je, že čím je udidlo tlustší, tím je jemnější. Ano, z hlediska plochy, na kterou je rozložen tlak, je to zcela jistě pravda. Ale silné „tlusté“ udidlo zabírá v hubě spoustu místa, což může být problém zejména u drobných koní s malou a jemnou hlavou. V extrémních případech je udidlo natolik tlusté, že kůň nemůže pohodlně zavřít hubu a mohou tak vznikat různé zlozvyky, často zaměňované za neochotu udidlo přijmout.
Čím tenčí udidlo je, tím menší je plocha, na které je koncentrován tlak a působení udidla je tak ostřejší. Ne vždy ale ostřejší znamená špatné. Je potřeba si ovšem ujasnit, že pokud v našem článku mluvíme o ostřejším udidle, jedná se o tloušťku udítka 14-16 mm, rozhodně nemáme na mysli žádnou „žiletku“. Jsou koně, kteří budou na tenčím udidle spokojenější.
Základním předpokladem je samozřejmě korektní a jemné působení jezdcovy ruky.
Základním a nejrozšířenějším typem je stihlo jednou lomené. To má uprostřed jeden kloub, který při tahu za otěže působí na poměrně malý prostor na koňském jazyku a na dásně. Při správně zvolené velikosti a korektním ježdění, kdy otěž působí lehce zpět, případně trochu nahoru nebo do strany, by nemělo vůbec dojít k tomu, že bude kloub tlačit do patra.
Další variantou, často označovanou za tu pro koně nejpříjemnější, je stihlo dvakrát lomené. Tento typ má dva klouby, mezi nimiž je střední díl. To, jak je střední díl řešený, určuje u dvakrát lomených udidel jejich ostrost. Dvakrát lomená udidla se lépe přizpůsobí tvaru koňské huby, než udidla jednou lomená, a díky dvěma kloubům a z nich vyplývající větší pohyblivosti udidla v hubě, je jim přisuzována také schopnost lépe koňskou hubu aktivovat.
Nejjemnějším typem dvakrát lomeného udidla je to s podélným kulatým středním dílem s klouby otočenými tak, aby na jazyku ležely na plocho, nikoliv svou hranou. Pokud je střední díl malá pecička, tlak působí na menší plochu a může to být pro koně pocitově ostřejší. Další variantou je střední díl delší a plochý. Pokud je orientován tak, aby na jazyku ležel na plocho, jedná se o relativně jemnou variantu. Vyrábí se však také verze, kdy plochý střed působí na jazyk svou hranou. V tom případě se jedná o poměrně ostré udidlo. Existují také dvakrát lomená udidla, která mají střední díl různě anatomicky tvarovaný, většinou vyklenutý směrem nahoru. To na jednu stranu nechává více prostoru pro jazyk, na stranu druhou ale může vyklenutí zasahovat až do horního patra a to nemusí být koním úplně příjemné.
Další možností jsou stihla nelomená. Především nelomená stihla z různých plastových/gumových materiálů s různou ohebností, mají spoustu spokojených uživatelů. To trochu vyvrací teorii, že pro dobrou aktivitu koňské huby je lepší, když je udidlo pohyblivé. Nelomené udidlo nikdy nebude tak přesné při udělování pomůcek otěží, to je pravda, může být ale velkou pomocí pro koně, kteří se bojí kontaktu a naučit je, že lehce se do udidla opřít je nemusí bolet.
U těchto udidel může být limitující jejich tloušťka – některé typy jsou poměrně silné a i když by udidlo jinak koni vyhovovalo, je pro něj silné až moc. Tyto materiály jsou také často náchylné k rozkousání, je u nich proto nesmírně důležité správné umístění v koňské hubě.
Trh nabízí spoustu dalších variací stihlových udidel, která jsou někdy označována jako „korekční“. Většinou se jedná o velice ostré typy udidel – patří sem například extrémně tenká udidla, také kuličková stihla, kroucená, dvojitá, nebo udidla s hračkou či plackou proti přehazování jazyka.
Nejedná se o běžně používaná udidla a jejich působení je většinou ostré. Tato udidla by se vždy měla používat pouze na krátkodobou korekci vzniklého problému a patří do ruky jen opravdu zkušeným jezdcům. Jinak hrozí, že místo vyřešení problému udidlo způsobí koni problémy jiné – a to psychické i fyzické. Naprostá většina koní, která má s udidlem problém, ho má získaný – ať už vlivem špatného výcviku, nebo nevhodného až surového působení jezdcovy ruky. Reakce koně na udidlo je kombinací naučeného chování, které kůň získal (ať už záměrně či nikoliv) během obsedání a následného výcviku, s tím jak konkrétní udidlo působí na hubu.
„Snahou jezdce, potažmo trenéra, by vždy mělo být, aby kůň fungoval na udidle co možná nejjemnějším.“
Foto: archiv společnosti Equiservis spol. s r.o.
